Moje myšlenky z nočního Mexica

Momentálně jsem v Mexicu na svém třetím týdnu dovolené. Spolucestující šla na party s cizíma klukama, které jsme potkaly včera na pláži. Her choice. Mně stačila párty ve středu. Jako prostě nemam nervy na nějakej club,kde mi každej hrabal na zadek. Plus jsem uplně vyřízená z výletu do Chichen Itza(mayan pyramids).

Relaxuju. Přemýšlím. Netěším se zpátky. Dovolené jsou prostě bezva. Ještě jeden den a pak domů :-(. Za pár dní začínám měsíc číslo devět. Někdy si říkám, že to snad není ani pravda...ale jo, je. A už bude březen. Hezčí počasí. V zimě mám prostě furt depky. A kdo taky ne. Ale tady ne, tady je 30 stupnu. Devátý měsíc taky znamená bookování letenky domů, nebo prodloužit. Rozhodla jsem se ještě zůstat. Další rok. V jiné rodině. Je to takový buď a nebo.Rozhodně nikomu dělat debila druhý rok nebudu. Když mě budou buzerovat, balim kufry a jedu domů. Hotovo. Žádný peníze světa mi zato nestojí. Ale nechci jet ještě domů po svém prvním roce. Nějak si nedovedu představit, že se tam jenom tak zjevím. Pojedu fakt jenom, pokud bude ta další rodina na nic, nebo pokud se mi nepodaří najít rodinu, kterou bych chtěla. Už nechci matku pracující z domu, ani děti, které jsou celý den doma. Taky chci auto. Jsou věci, který se dají skousnout ten první rok, protože jste takový celý nerozkoukaný, ale na druhý rok už je to jiné.

Skoro dva měsíce je mi už dvacet. Jakoby se všechno nějak změnilo lusknutím prstu. Už vím co chci studovat, kde chci bydlet, čeho bych jednou ráda dosáhla. Cítím se tak daleko myšlením od svých vrstevníků z ČR. Bez rodiny člověk rychle dospěje a srovnají se mu hodnoty. Amen! Jsou věci, který by mi rozházely před odjezdem, dneska už ovšem ne. Potvrdilo se mi, to že člověk musí spoléhat jen a jen na sebe.

Amerika mě naučila, že člověk by měl bojovat za své sny. Ty se nedají ovšem dělat z gauče a hold se tomu musí něco obětovat. Taky nechoďte s proudem. Kolikrát jsem slyšela, že jsem blbá, že jsem nešla na vejšku. A to je, prosím, nějaká povinnost tam chodit hned po maturitě? Vždyť já bych tam byla nešťastná. Ani jsem nevěděla, co chci dělat.Vsadím se,že spousta lidí na to přijde taky...ale už třeba bude pozdě. Všichni vidí v práci aupair pouze utírání zadků. Jo,to je taky náplň, já v tom vidím školu života. Někdy mám pocit, že chci utéct, ale pak jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla.

Na konci března skončím školu. Příští týden mě čeká škola v Baltimore na víkend. Tak zase někam vypadnu. Pak šetřím na daně. A doufám, že pojedu i na Floridu a alespoň do CHicaga nebo Philly. Možná bych chtěla vidět ještě jednou NYC.

Teď jsem tu pozorovala noční oblohu. Občas jsem to dělala doma a říkala si, jak to asi vypadá na druhym konci světa. A teď to vidím.

Tak už jenom březen, duben, květen a červen...A pak rok číslo dvě. Když budu hodná holka a ta rodina taky :-)



A jedna provokativní...

Jak jsem cestovala tři dny do Evropy

Tak jsem si řekla, že kašlu na článek o Halloweenu a Díkůvzdání, protože to je v únoru už trošku pasé. No, ale upřímně říkám, že od Halloweenu jsem čekala víc. Moje rodina do toho tak nadšená neni. A Díkůvzdání byl jeden velký stres. Ale fakt vás nemůžu ochudit o článek, jak jsem jela na letiště ve 4 odpoledne v sobotu a dojela jsem do Česka ve 2 ráno v úterý.


Rodiče mi dali k Vánocům/narozeninám letenku do ČR. Ano, poměrně drahý dárek, ale umřela mi babička a maminka mě chtěla doma. Ještě v létě jsem byla myšlenkou Vánoc v USA nadšena. Pak mě to přešlo. I tak jsem si to předvánoční období užila. Je to prostě jiné tady. Nicméně, měla jsem odlétat sobotu před Štědrým dnem a ve čtvrtek jsem honila ve složce, kde mám au-pair věci, něco do školy. V tom mi padnul do ruky DS-2019 (Dokument, který náleží k vízu) a na něm bylo napsáno něco jako travel validation. Něco mi napovídalo, že bych si to měla vygooglit. No a dozvěděla jsem se, že tu kolonku má vyplnit agentura, pokud aupair cestuje ven z USA. Já to měla samozřejmě prázdný. Takže panika. Volám koo, volám agentuře. Dostávám pokyn poslat DS přes Fedex, který dělá overnight doručování. Takže to měli dostat v pátek ráno, odpoledne by to odeslali a já bych to dostala v sobotu ráno. Ale takhle vesmír nefunguje. V noci ze čtvrtka na pátek byl thunder někde ve Středu USA, takže moje drahé psaní, za které jsem dala 40 dolarů bylo někde v Tennessee ještě v sobotu. Čili další panika. Na vycestování ze Států ho sice nepotřebujete, ale bez toho mě nepustí zpět. Naštěstí mi agentura řekla, že mi ho pošlou do ČR. Nezbývalo než doufat.

Hodinu před odjezdem na letiště mi volají z United Airlines, že moje letadlo z Baltimore do NY bude opožděno a nestihnu přípoj na letadlo do Londýna. Hm, takže co teď. Nicméně jela jsem na letiště, tam mě dali na standby list na poslední letadlo do Londýna ten den. Ale letadlu z Baltimore už se odsouval odlet a vzlétli jsme až někdy kolem 8:45 večer. Já měla stihnout letadlo v 10 z NY. Na letiště v NY jsem byla kolem 9:40. Tedy, bylo nemožné ho stihnout. Ale stal se zázrak a i tohle letadlo bylo opožděno. Ovšem já byla pořád na čekacím listě. Jako první člověk. Řeknu vám, pocit je to nic moc, když stojíte 22.prosince u gate k letadlu domů a nejste si jisti, jestli v něm vůbec budete sedět. Nebudu vás napínat. Na letadlo jsem se nedostala. Totálně vyčerpaná jsem se nějak dotáhla na customer service, kde jsem strávila další hodinu, než se na mě dostala řada. Chtěla jsem si alespoň vyhádat hotel. Což se mi podařilo. Ale byla jsem jediná, ještě s nějakými holkami z Kanady. Dívím se, že mi ten hotel dali, protože sice jsem zmeškala letadlo jejich vinou, ale když je zpoždění kvůli počasí, tak hotely nedávají. Hold jsem vypadala bezradně. Tak mě odvezli na noc do Marriotu. Po noci v té úžasné posteli jsem si řekla, že to zase tak špatný neni, když vám uletí letadlo :-). Pak to na mě ale padlo znova. Už bylo 23.prosince a věděla jsem, že nebudu doma dřív, než 24. odpoledne/večer. Ráno jsem skypovala s rodiči. Mimochodem, věděli jste, že v New Jersey si nemůžete booknout hotel, pokud vám nebylo 21? Ano, můžete řídit od 16, mít zbraň, volit prezidenta, vstoupit do armády, ale jako sorry...hotelovej pokoj pro někoho pod 21? NE!!

Po dvanácté jsem si vzala shuttle a jela si vyzvednout letenku. Letěla jsem první třídou, jinde místo nebylo. Nezlobila jsem se. Od United jsem dostala i vouchery na jídlo, tak jsem si dala oběd a pak jsem se potulovala po Newark airport do 8 do večera. Docela to uteklo. V letadle jsem si dala prášek na spaní a probudila se až v milované Evropě. Pak začal závod s časem. Měla jsem letět do Mnichova, ale v Newarku mi nedali na ten let letenku. V Londýně mi tvrdili, že mě nemají na seznamu pasažeru a předávali si mě tam jako horkej brambor. Nakonec jsem letenku dostala na poslední chvilku. Bylo mi jasný, že už mi ale nestačí dát kufr do letadla.

Obavy byly správné. Takže jsem byla bez kufru s vánočními dárky. Na customer service mi řekli, že kufr přiletí letadlem za pět hodin. Rozhodla jsem se počkat. Dali mi 100 Euro jako "omluvu/ dárek/ nevimproč". V první chvilce, kdy jsem uviděla rodiče, jsem se rozbrečela. Padlo to na mě. Ty předchozí dny mi to ani nedocházelo, jak blbá je to situace. Tak jsem strávila Štědrý den na letišti. K večeři jsem měla smoothie. Na druhou stranu - byla jsem s rodinou a udělali jsme si Vánoce den poté. Na datu nezáleží. Akorát mě mrzí, že jsem ztratila den a půl.

A pak, když jsme přijeli domů jsem brečela znova. Všechno tam vonělo, cukroví, stromek, teplo domova...áááá vůbec jsem si nedokázala představit jet zpět. A o Vánocích zase příště...