-

středa 25. září 2013

Můj aupair pobyt je u konce



Nepsala jsem, vím....Éra aupair blogu je asi definitivně u konce. Stejně jako moje slavná aupair kariera. No, už jsem dva měsíce doma a tři měsíce uplynuly od odchodu od mojí host rodiny. Ačkoliv jsem plánovala prodloužit někde jinde, to se nakonec nepovedlo. Nebylo to ani tak mojí vybíravostí, jako špatnými referencemi. Ale dnes jsem za to ráda, že už aupair nejsem a připravuju se v ČR na studium VŠ v USA...

Aupair práce není pro každého. Já toho nelituju, že jsem jela, ale dneska už vím, že bych vybírala úplně jinak. Tady je pár typů a rad pro budoucí aupairky. Můžete se mnou souhlasit i nesouhlasit.


1) Dobrá rodina je lepší, než "dobrá" lokalita

- Vždycky kroutím hlavou nad tím, jak holky chtějí "někam k New Yorku" nebo "někam do Californie". No, nechci podceňovat znalosti Čechů o Americe, ale obrázky Manhattanu a nápisu Hollywood, jsou jedny z mála fotek, které průměrný Čech viděl. Nevím, kde vznikla ta představa, že v NY a CA je nejlépe. Fakt nevím. K čemu vám bude bydlet deset kroků k pláži v Santa Monice, když rodina budou otrokáři a budou vás tam mít za služku? A vždycky do Kalifornie nebo New Yorku můžete zajet na dovolenou. Tím ovšem nechci říct, že lokalita není vůbec důležitá. Určitě je. Mně se v matching ozvala sympatická rodina z Wyoming,samota, 50 mil od většího městečka. Tam bych asi spokojena nebyla.


2) Auto, auto, AUTO!

- Mně auto bylo slibované před příjezdem do rodiny. Pak se rodina začala cukat a já mohla auto používat pouze do školy a asi tak jednou v týdnu. Nepotřebovali, aby aupair měla řidičák, protože děti byly celý den doma.V matching na prodloužení byl tohle kámen úrazu - neměla jsem zkušenosti s vožením dětí v autě. Pokud nebydlíte v New York City, Washington D.C. a v pár dalších městech, tak jste bez auta uvězněni doma. Kolikrát se mi stalo, že jsem se nikam kvůli autu nedostala, musela se vrátit před setměním, protože jsem se bála jezdit takovým pseudo MHD tady u nás. Kamarádi mě často vyváželi, ale už mi to bylo i někdy trapný, se jich ptát. A kamkoliv jsem chtěla jet, tak jsem to musela složitě plánovat. Např. jednou v únoru, ve sněhu, jsem musela jít 25 minut na zastávku autobusu, jet 40 minut do D.C., vzít metro, které jelo 1,5 hodiny do zastávky Silver Spring, pak jít 15 minut pěšky do cíle našeho AP meetingu. Vstávala jsem v 8 ráno a meeting začínal ve 12:30 a měla jsem to jen tak tak. No pak to samé zpátky a sobota byla v čudu. Rodina je povinna vám poskytnout dopravu na meeting, ale moje rodina sbalila obě auta a byli fuč....

3) Rodič/e doma...NIKDY!

- Jestli chcete od dětí respekt, chcete být sama sebou, tak nechtějte v domě nikoho. Moje HM "pracovala" z domu. Ve skutečnosti mě hlídala a peskovala. Malý mě respektoval pouze když byl se mnou doma sám. Když tam byla ona, tak nikdy. Takže jsem vždycky vypadala jako neschopný tele. Nejsem ten člověk, který by chtěl ošidit péče o dítě, ale moje HM vyžadovala hru s dítětem po celý den a já opravdu neměla ani minutu na posazení na gauč.


No...to je tak asi zatím vše, co mě napadá

čtvrtek 25. dubna 2013

Cancun - informačně


V polovině února jsem dostala svůj druhý týden dovolené. V Marylandu mi byla zima, takže jsem chtěla někam do tepla. Dlouho jsem uvažovala o Floridě, ale tu jsem nakonec zavrhla a vyhrálo Mexiko. Důvodů bylo několik - je to levnější, slyšela jsem jen samá pozitiva o plážích v Cancunu a taky jsem chtěla ještě alespon jednou vycestovat ze Států.


Letenka mě vyšla na něco málo pod 500 USD + kufr 40 USD tam a zpět. Byl to ale pěkný nonstop let. Za hotel jsem dala 350 USD (od neděle do neděle). Nebyl to žádný luxus, ale stačilo to. V ceně byla snídaně a klasický pokojový servis. Bohužel tedy hotelu chyběla pláž, ale jelikož v Cancunu je opravdu výborná autobusová doprava, tak se to dalo překousnout. Autobusy jezdí co minutu a jsou levné cca 60 centů za jednu cestu. Ano, pokud jste zvyklý na ceny v USA, tak se vám nechce tomu ani věřit. Z letiště jsem si vzala shuttle a ten mě vyšel obě cesty na 19 dolarů.

Pláže...no pláže jsou nádhera. Moře jako kafíčko. Vím, že spousta lidí bude zřejmě řešit bezpečnost. V pohodě. Necítila jsem se tam nijak v ohrožení. Nebezpečno je všude. A já se cítím mnohem víc v nebezpečí tady, než v Cancunu. Mexičané jsou moc fajn, přátelší a pokud vidí, že nejste Američan, budou ještě hodnější :-).


Ráda bych se tam ještě jednou podívala. Projet více památek atd. Člínek dopisuji s dvouměsíčním odstupem, takže pokud se chcete spíše na něco zeptat, tak to udělejte.

pátek 22. února 2013

Moje myšlenky z nočního Mexica



Momentálně jsem v Mexicu na svém třetím týdnu dovolené. Spolucestující šla na party s cizíma klukama, které jsme potkaly včera na pláži. Her choice. Mně stačila párty ve středu. Jako prostě nemam nervy na nějakej club,kde mi každej hrabal na zadek. Plus jsem uplně vyřízená z výletu do Chichen Itza(mayan pyramids).

Relaxuju. Přemýšlím. Netěším se zpátky. Dovolené jsou prostě bezva. Ještě jeden den a pak domů :-(. Za pár dní začínám měsíc číslo devět. Někdy si říkám, že to snad není ani pravda...ale jo, je. A už bude březen. Hezčí počasí. V zimě mám prostě furt depky. A kdo taky ne. Ale tady ne, tady je 30 stupnu. Devátý měsíc taky znamená bookování letenky domů, nebo prodloužit. Rozhodla jsem se ještě zůstat. Další rok. V jiné rodině. Je to takový buď a nebo.Rozhodně nikomu dělat debila druhý rok nebudu. Když mě budou buzerovat, balim kufry a jedu domů. Hotovo. Žádný peníze světa mi zato nestojí. Ale nechci jet ještě domů po svém prvním roce. Nějak si nedovedu představit, že se tam jenom tak zjevím. Pojedu fakt jenom, pokud bude ta další rodina na nic, nebo pokud se mi nepodaří najít rodinu, kterou bych chtěla. Už nechci matku pracující z domu, ani děti, které jsou celý den doma. Taky chci auto. Jsou věci, který se dají skousnout ten první rok, protože jste takový celý nerozkoukaný, ale na druhý rok už je to jiné.

Skoro dva měsíce je mi už dvacet. Jakoby se všechno nějak změnilo lusknutím prstu. Už vím co chci studovat, kde chci bydlet, čeho bych jednou ráda dosáhla. Cítím se tak daleko myšlením od svých vrstevníků z ČR. Bez rodiny člověk rychle dospěje a srovnají se mu hodnoty. Amen! Jsou věci, který by mi rozházely před odjezdem, dneska už ovšem ne. Potvrdilo se mi, to že člověk musí spoléhat jen a jen na sebe.

Amerika mě naučila, že člověk by měl bojovat za své sny. Ty se nedají ovšem dělat z gauče a hold se tomu musí něco obětovat. Taky nechoďte s proudem. Kolikrát jsem slyšela, že jsem blbá, že jsem nešla na vejšku. A to je, prosím, nějaká povinnost tam chodit hned po maturitě? Vždyť já bych tam byla nešťastná. Ani jsem nevěděla, co chci dělat.Vsadím se,že spousta lidí na to přijde taky...ale už třeba bude pozdě. Všichni vidí v práci aupair pouze utírání zadků. Jo,to je taky náplň, já v tom vidím školu života. Někdy mám pocit, že chci utéct, ale pak jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla.

Na konci března skončím školu. Příští týden mě čeká škola v Baltimore na víkend. Tak zase někam vypadnu. Pak šetřím na daně. A doufám, že pojedu i na Floridu a alespoň do CHicaga nebo Philly. Možná bych chtěla vidět ještě jednou NYC.

Teď jsem tu pozorovala noční oblohu. Občas jsem to dělala doma a říkala si, jak to asi vypadá na druhym konci světa. A teď to vidím.

Tak už jenom březen, duben, květen a červen...A pak rok číslo dvě. Když budu hodná holka a ta rodina taky :-)



A jedna provokativní...

sobota 2. února 2013

Jak jsem cestovala tři dny do Evropy


Tak jsem si řekla, že kašlu na článek o Halloweenu a Díkůvzdání, protože to je v únoru už trošku pasé. No, ale upřímně říkám, že od Halloweenu jsem čekala víc. Moje rodina do toho tak nadšená neni. A Díkůvzdání byl jeden velký stres. Ale fakt vás nemůžu ochudit o článek, jak jsem jela na letiště ve 4 odpoledne v sobotu a dojela jsem do Česka ve 2 ráno v úterý.


Rodiče mi dali k Vánocům/narozeninám letenku do ČR. Ano, poměrně drahý dárek, ale umřela mi babička a maminka mě chtěla doma. Ještě v létě jsem byla myšlenkou Vánoc v USA nadšena. Pak mě to přešlo. I tak jsem si to předvánoční období užila. Je to prostě jiné tady. Nicméně, měla jsem odlétat sobotu před Štědrým dnem a ve čtvrtek jsem honila ve složce, kde mám au-pair věci, něco do školy. V tom mi padnul do ruky DS-2019 (Dokument, který náleží k vízu) a na něm bylo napsáno něco jako travel validation. Něco mi napovídalo, že bych si to měla vygooglit. No a dozvěděla jsem se, že tu kolonku má vyplnit agentura, pokud aupair cestuje ven z USA. Já to měla samozřejmě prázdný. Takže panika. Volám koo, volám agentuře. Dostávám pokyn poslat DS přes Fedex, který dělá overnight doručování. Takže to měli dostat v pátek ráno, odpoledne by to odeslali a já bych to dostala v sobotu ráno. Ale takhle vesmír nefunguje. V noci ze čtvrtka na pátek byl thunder někde ve Středu USA, takže moje drahé psaní, za které jsem dala 40 dolarů bylo někde v Tennessee ještě v sobotu. Čili další panika. Na vycestování ze Států ho sice nepotřebujete, ale bez toho mě nepustí zpět. Naštěstí mi agentura řekla, že mi ho pošlou do ČR. Nezbývalo než doufat.

Hodinu před odjezdem na letiště mi volají z United Airlines, že moje letadlo z Baltimore do NY bude opožděno a nestihnu přípoj na letadlo do Londýna. Hm, takže co teď. Nicméně jela jsem na letiště, tam mě dali na standby list na poslední letadlo do Londýna ten den. Ale letadlu z Baltimore už se odsouval odlet a vzlétli jsme až někdy kolem 8:45 večer. Já měla stihnout letadlo v 10 z NY. Na letiště v NY jsem byla kolem 9:40. Tedy, bylo nemožné ho stihnout. Ale stal se zázrak a i tohle letadlo bylo opožděno. Ovšem já byla pořád na čekacím listě. Jako první člověk. Řeknu vám, pocit je to nic moc, když stojíte 22.prosince u gate k letadlu domů a nejste si jisti, jestli v něm vůbec budete sedět. Nebudu vás napínat. Na letadlo jsem se nedostala. Totálně vyčerpaná jsem se nějak dotáhla na customer service, kde jsem strávila další hodinu, než se na mě dostala řada. Chtěla jsem si alespoň vyhádat hotel. Což se mi podařilo. Ale byla jsem jediná, ještě s nějakými holkami z Kanady. Dívím se, že mi ten hotel dali, protože sice jsem zmeškala letadlo jejich vinou, ale když je zpoždění kvůli počasí, tak hotely nedávají. Hold jsem vypadala bezradně. Tak mě odvezli na noc do Marriotu. Po noci v té úžasné posteli jsem si řekla, že to zase tak špatný neni, když vám uletí letadlo :-). Pak to na mě ale padlo znova. Už bylo 23.prosince a věděla jsem, že nebudu doma dřív, než 24. odpoledne/večer. Ráno jsem skypovala s rodiči. Mimochodem, věděli jste, že v New Jersey si nemůžete booknout hotel, pokud vám nebylo 21? Ano, můžete řídit od 16, mít zbraň, volit prezidenta, vstoupit do armády, ale jako sorry...hotelovej pokoj pro někoho pod 21? NE!!

Po dvanácté jsem si vzala shuttle a jela si vyzvednout letenku. Letěla jsem první třídou, jinde místo nebylo. Nezlobila jsem se. Od United jsem dostala i vouchery na jídlo, tak jsem si dala oběd a pak jsem se potulovala po Newark airport do 8 do večera. Docela to uteklo. V letadle jsem si dala prášek na spaní a probudila se až v milované Evropě. Pak začal závod s časem. Měla jsem letět do Mnichova, ale v Newarku mi nedali na ten let letenku. V Londýně mi tvrdili, že mě nemají na seznamu pasažeru a předávali si mě tam jako horkej brambor. Nakonec jsem letenku dostala na poslední chvilku. Bylo mi jasný, že už mi ale nestačí dát kufr do letadla.

Obavy byly správné. Takže jsem byla bez kufru s vánočními dárky. Na customer service mi řekli, že kufr přiletí letadlem za pět hodin. Rozhodla jsem se počkat. Dali mi 100 Euro jako "omluvu/ dárek/ nevimproč". V první chvilce, kdy jsem uviděla rodiče, jsem se rozbrečela. Padlo to na mě. Ty předchozí dny mi to ani nedocházelo, jak blbá je to situace. Tak jsem strávila Štědrý den na letišti. K večeři jsem měla smoothie. Na druhou stranu - byla jsem s rodinou a udělali jsme si Vánoce den poté. Na datu nezáleží. Akorát mě mrzí, že jsem ztratila den a půl.

A pak, když jsme přijeli domů jsem brečela znova. Všechno tam vonělo, cukroví, stromek, teplo domova...áááá vůbec jsem si nedokázala představit jet zpět. A o Vánocích zase příště...

středa 30. ledna 2013

Po sedmi měsících v USA



Zase píšu. Nějaké články jsem musela vymazat, protože nikdy nevíte, kdo to vlastně čte. Takže, žádné stěžování na moje zaměstnání a podobně.

V pondělí jsem si pomyslně odškrtla měsíc č.7 v USA. A co se vlastně událo? Velmi stručně...


Měsíc č.1 (červen/červenec): Přijela jsem, oťukávala nová místa, udělala nové kamarády. Udělala moji první z mnoha návštěv D.C. Oslavila 4th July.




Měsíc č.2 (červenec/srpen): Jeli jsme na pláž. Užívala jsem si příliš teplé léto v Marylandu.




Měsíc č.3 (srpen/září): Podívala jsem se do New York City a do Baltimore.




Měsíc č.4 (září/říjen): Začala mi škola. Jela jsem na dovolenou do Utahu.




Měsíc č.5 (říjen/listopad): Oslavila jsem Halloween. Narodilo se nám miminko. ŠLa jsem na první au-pair meeting. A samozřejmě, nechybělo Díkůvzdání




Měsíc č.6(listopad/prosinec): Strávila jsem předvánoční čas v USA a oslavila Vánoce s rodinou v ČR.




Měsíc č.7 (prosinec/leden): Oslavila jsem narozeniny - teď už to bude končit vždycky na "-cet".





Asi nejnáročnější byl pro mě říjen a prosinec. ALE, posílilo mě to. Fakt nemůžu uvěřit tomu, že jsem za půlkou svého roku v USA. A rozhodla jsem se prodloužit. Ovšem někde jinde, než v Marylandu. Brzy chci dopsat nějaké zajímavé momenty z mého au-pair života

čtvrtek 12. července 2012

Už je čtvrtek po šichtě!

Nemůžu uvěřim tomu, že už se nám zase blíží víkend. Tento týden se cítím přes den tak unavená, že kdybych mohla, tak ho celý prospím. Je to asi tím úmorným počasím. Pořád vedra. I když nesvítí slunce, tak je pořád vedro kvůli té vlhkosti. Ale na jednu stranu jsem ráda, že neleje jako z konve a můžu s malým jít ven. Být zavřená doma, tak je každá minuta jako hodina. Dopoledne zabíjíme na playground a odpoledne v bazénu. Já beru cesty na playground i jako poznávačku po okolí. Bydlíme ve čtvrti, která je mezi takovou dost snobskou čtvrtí - pětimetrové hradby, venkovní kamery,drahá auta. A všude jsou cedule, že tam smí vstoupit jenom majitelé domů nebo jejich návštěvy. Ale je to nejhezčí část našeho sousedství a stejně tam chodíme. Hold mě zavřou :D
Jsem rozhodně jediný člověk v celém Marylandu, který tu chodí pěšky. Včera jsem šla pěšky tak dva kilometry a nikde nikdo. Věřím tomu, že až budu mít auto, tak si do toho obchodáku, který je od nás tak pět minut, taky pěšky nepůjdu. Samozřejmě hromadná doprava je tu téměř nulová...úmyslně říkám téměř..rozhodně to není nic, co by tady chtěl člověk používat. Docela mě ale zaráží, kolik aupairek tady nemá auto a třeba jezdí na kole. Vůbec nevím, jak to dělají, v tom provozu.
Jinak zatím docela šetřím. Výhoda toho nemít tady auto :-D. Za tři měsíce mě čeká dovolená a potřebuju z každé výplaty našetřit kolem 60 USD. Což se snad v pohodě dá.

No a jinak jsem měla v úterý zážitek jako z Americkýho filmu. Šli jsme do kina na film "TED", kupovali jsme si lístky venku u okénka, pak šli, nabrali popcorn, dali na něj karamel, máslo..a koupili colu. Myslela jsem, že dám za kino víc jak deset dolarů, ale každé úterý jsou všechny filmy za šest! Což je levnější, než multikino v ČR. Jela jsem tam s aupairkou Němkou a její další německou kamarádkou a jejím americkým klukem. Tak jsem si říkala, jaký to bude fajn, že všichni budou mluvit anglicky. Ne, kdepak..zase mezi sebou mlely Němky německy a ten její borec vypadal, že už je na to zvyklej.To je pro mě prostě k nepochopení. Jinak film se mi líbil a smála jsem se pořád, akorát mi teda místy vadilo, že 90% vtipů a vtipných situací bylo vytvořeno vlastně z nadávek a sprostých slov. Ne, že bych mluvila nějak extra slušně a spisovně, ale to je jedna z věcí, kterou nemám ve filmech úplně ráda.

A ted si půjdu dát pořádnou porci zmrzky, jako odměnu za čekání v Social security office.

sobota 7. července 2012

První pracovní týden a víkend

Můj první pracovní týden shledávám dobrým. Jelikož byl ve středu 4th July, znamenalo to pro mě volno.
V podstatě jsem každé ráno vstala na osmou a udělala malýmu snídani, někdy už byl najezený a pak jsme si šli hrát a potom k bazénu. Trávit s dětmi čas venku je prostě o mnoho lepší, než být s nimi doma. Doma se táhne každá minuta, kdežto venku to šíleně utíká. Tento týden bylo: vedro,horko,vedro,vedro,horko a nic jiného. Do bazénu to máme kolem deseti minut chůze a vždycky když jsem táhla ten kočárek s malym, tak jsem myslela, že umřu. A když jsem to řekla malýmu, tak řekl:"Přestaň umírat!" :-D
4th July jsem si myslela, že budou lidé prožívat nějak...víc. Teda, já sama nevěděla co od toho čekat. Byli jsme ve Washingtonu DC na parade. Což byla zajímavá podívaná, ale v tom vedru to bylo k nepřežití. HM se jen tak mimochodem zmínila:"Hele, víš, že vedle nás bydlí chlápek, který bude osobním lékařem Obamy?" Wooow, dream job, huh :-). Ne, asi to je job za solidní peníze, ale totálně bez soukromí.
Ve čtvrtek přišla moje koordinátorka. Moc milá ženská. HM říká, že má někdy problém ji rozumět, protože je z Indie. Já ji rozuměla tak nějak všechno. Já už jsem vytrenovaná od Španělů,Italů,Korejců a jiných Asiatů.
Na pátek jsem se těšila. Výplata, že jo :-D. A pak fitko. Zajímavý je, že už jsem tam byla třikrát uplně zadarmo. Vždycky mi řeknou, až přijdu příště, dostanu nějaký pass na týden zdarma, ale pořád mi to oddalují, tak jak to tak vidím, budu tam chodit tak měsíc zdarma. Good for me! Ale fakt to tam mam ráda. S HM tam chodíme tak na půl devátou večer, pak si tam dáme sprchu a přijdu domů mrtvá a hned spím. Je to super chodit spát servaná únavou...takovou tou pozitivní únavou, nebo jak to říct.
A dneska jsem byla s jednou aupair z Německa na večeři. Je moc fajn. Její kámoška je ale typická Němka. Když mluvila na ni, tak jenom v němčině. Ok, vím, že je to jednodušší, ale c'mon. Naštěstí mě nepomlouvaly :-D. Němčinu jsem dělala devět let. Ale nechci v Americe mluvit německy. Možná bych chtěla, kdybych ji uměla tak dobře.
Musím říct, že mám oproti jiným aupairs dream schedule. Od osmi do dvou a pak jsem off. Víkendy volné. A rodiče doslova kluka odhánějí ode mne, protože je to moje volno. Ani neperu malýmu, jenom udělám oběd, občas snídani, poklidím hračky. Tento týden jsem dělala 29 hodin. HM mi počítá hodiny. V pondělí jsem dělala 6 hodin, ale ona mi napsala devět, protože jsem si s malým hrála, když slavila narozeniny. Pro mě to byla fun. Když se člověk cítí jako doma, tak asi nemá tendenci si říkat; hele hrála jsem si s klukem, když jsem měla mít off...

Jsem tu spokojena, žádný homesick. Strašně moc nového...že mi to dala zabrat vlastně i vzpomenout si, co všechno se událo.