Vlastně, není nic co by mě v Česku drželo. Jasně, rodina. Určitě rodina je pro mě moc důležitá, ale na druhou stranu by určitě nechtěli, abych seděla "doma na dvorečku" do sedmdesáti. Na vejšku se mi zatím moc nechce. Studuji gympl a není to zrovna procházka růžovým sadem a představa, že se teď zahrabu na x let do dalšího učení se mi moc nelíbí. A taky nevím, co by mě přesně bavilo. Možná mezinárodní vztahy, možná britská a americká studia, možná pedagogika...možná...Vlézt někam a zjistit za měsíc, že to není to pravé ořechové? Ne, díky. Proto si myslím, že takový odjezd do zahraničí by měl mé rozhodování usnadnit. Člověk se osamostatní, dospěje. Další obor, který by mě zajímal jsou lidské zdroje, ale obávám se, že v ČR se dají studovat jenom soukromě. A nechci po rodičích, aby mi zaplatili tolik peněz. Ty si vydělám sama.
A co na to vlastně lidé kolem mě říkají. Heh, moc jsem se s tím ještě nepochlubila, a když už, tak si stejně myslí, že to jen tak plácám. Ale ten kdo mě zná, tak ví, že jsem dostatečně praštěná si věci jeden den zařídit a druhý den jet...
